Rodiče rakouského císaře a českého krále Ferdinanda Dobrotivého byli bratranec a sestřenice. Jeho dědeček z otcovy strany byl bratrem jeho babičky z matčiny strany a dědeček z matčiny strany bratrem babičky z matčiny strany. Genetické zatížení bylo na Ferdinandovi (vládl v letech 1835 až 1848) od mala patrné. Hovořil sice pěti jazyky, ale na veřejnosti se příliš „císařsky“ nechoval. Když korzoval ulicemi Vídně, srdečně se s každým vybavoval a rozdával vše, co po kapsách našel, a tak mu lidé říkali „der arme Trottel Nandel“ neboli „chudáček blbeček Ferdáček“.

Bylo to od nich docela sprosté, protože jeho nejvýznamnějším povahovým rysem nebyla blbost, ale dobrota. Když musel v prosinci 1848 kvůli revoluci abdikovat, pohladil prý svého nástupce (a synovce) Františka Josefa po vlasech a pronesl: „Buď jen hodný.“ Do panování se každopádně moc nemíchal a zemi za něj přiměřeným způsobem spravovali schopní státníci v čele s knížetem Metternichem. 

Každému státu někdy vládli lidé, kteří k tomu neměli ani ty nejmenší předpoklady, a české země nebyly výjimkou. Někteří byli amorální, krutí a zbabělí (Klement Gottwald, Boleslav III.), jiní k uzoufání nerozhodní a vládnutí je otravovalo (Václav IV.), popřípadě nebyli myšlenkově úplně na výši, což kromě „chudáčka Ferdáčka“ potkalo třeba Milouše Jakeše. 

Blahoslavení chudí duchem

Ferdinand Dobrotivý svou duševní nedostatečností nejspíš nikdy nikomu neuškodil a člověk ho mohl mít za jeho povahu docela rád, tak jako obyvatelé Prahy, do které se po své abdikaci na dlouhých 27 let přestěhoval. A Milouš Jakeš – pokud velkoryse pomineme jeho chování v roce 1969 a za normalizace – své zemi v roli generálního tajemníka snad dokonce prospěl. Když v červenci 1989 odvysílala Svobodná Evropa jeho projev z Červeného Hrádku, byli všichni ti „bojleři“ tak tragikomičtí, až se lidé komunistů přestali bát a místo toho se jim začali smát.

Veřejně prezentovaná nekompetence dovede zkrátka divy, a třeba to jednou pocítí i Andrej Babiš, autor nezapomenutelného parlamentního moudra: „Tak zkustě už konečně tady schválit ten zahrádkářský zákon a neřešte stále covid-19.“

Jakeš byl ovšem jen posledním nejslabším výhonkem 40leté politické garnitury, která zavraždila několik tisíc našich spoluobčanů a Československo přivedla morálně i ekonomicky cugrunt. Stalin by si na úplném začátku jistě poradil i bez Gottwalda, s ním to ale šlo mnohem snáz. Budování „šťastné a spravedlivé“ společnosti bylo životně závislé na teroru a celé to provázela tak bezpříkladná poslušnost vůči sovětským poradcům, že ji lze sotva definovat jiným slovem než vlastizrada. Hloubku této služebnosti nejlépe vystihl historik Karel Kaplan, když napsal, že Gottwald pokaždé, když za ním přišel někdo z poradců, sevřel ruku v pěst, „ale tu pěst měl zastrčenu v kapse, aby ji nikdo neviděl“.

Na samé dno dopadl v létě 1951, když Stalin rozhodl, že uspořádá monstrproces s generálním tajemníkem strany Rudolfem Slánským. Gottwald rozepsal dopis, ve kterém stálo, že věří „v politickou a osobní poctivost a dobrou vůli s. Slánského“. V polovině toho však nechal, list (kupodivu se dochoval) založil do šuplíku a Stalinovi napsal, že souhlasí „s organizačními opatřeními, ke kterým radíte ve věci s. Slánského“.

To chce klid

Přímou cestou do pekla vedl své poddané i Václav IV. Politika ho na rozdíl od jeho otce – nejpříkladnějšího z českých králů Karla IV. – brzy přestala bavit; o to víc se pak věnoval pití, lovu a prokrastinaci. Je pravda, že Václav IV. vládl v bouřlivé době (už za jeho královského otce začaly Evropu sužovat periodické morové epidemie, stále silněji se projevovala tzv. Malá doba ledová a mezi politickými třídami středověké společnosti – šlechtou, církví a městy – narůstaly těžko překonatelné rozpory) a jeho nepřátelé v popisech jeho špatností těžce přeháněli (pražský kanovník Pavel Žídek mu třeba vyčítal, že jako dvouletý při vlastní korunovaci „zesral oltář svatého Mauricií“), jenže jeho vládnutí opravdu nestálo za nic.

Byl to takový věčný začarovaný kruh. Nejdřív zpravidla narůstající problémy dlouho ignoroval, poté se je pokusil co nejrychleji sprovodit ze světa, proložil to pár záchvaty nezvladatelného vzteku a nakonec se opět propadl do politické katatonie.

Václavova bilance je ze zpětného pohledu tragická: v polovině vlády přišel o císařskou korunu, jednou ho zajala a uvěznila vzbouřená šlechta, podruhé jeho bratr Zikmund, osobně se – opilý a k nepříčetnosti rozběsněný – podílel na umučení Jana z Pomuku a v posledních dnech jeho života začala pražskou defenestrací ničivá husitsko-katolická občanská válka. Už jeho současníci jej považovali za přírodní katastrofu a ještě v 18. století jej dával za „zářný“ příklad špatného panovníka známý svůdník Giacomo Casanova.

Ničemové a ubožáci

Mizerných či vyloženě slabých vládců (od Antonína Novotného po Vladislava Jagellonského) jsme měli mnohem víc, ovšem hodnocení často závisí na osobním vkusu. Jak třeba hledět na – tradičně Čechy vysoce hodnoceného krále – Přemysla Otakara II., který vše vsadil na jednu kartu a jeho prohra v bitvě na Moravském poli znamenala bezpříkladný rozvrat? A jak na Edvarda Beneše, který dvakrát vydupal Československo ze země a dvakrát ho „předal“ do rukou diktátorům? Pokud ale člověk sáhne do „doby knížecí“, tedy do českého 10. až 12. století, najde až na pár světlých výjimek řadu notoricky špatných vládců, kterým většinou nešlo o nic jiného než pohřbít co největší počet svých příbuzných.

Obzvláště těžké časy nastaly na přelomu 10. a 11. století. Dva první Boleslavové („bratrovrah“ a jeho syn Boleslav II.) vybudovali rozsáhlou říši, která se táhla od západních pohraničních lesů přes severní Moravu, Slezsko, Malopolsko až daleko za Krakov. Jenže na konci 10. století připravili polští Piastovci český stát o všechna dobytá území. Přemyslovcům zbyly jen Čechy a dosavadní vojensko/imperiální způsob ekonomiky – založený na utrácení válečné kořisti, vybírání tributu a prodeji otroků z východních zemí – se musel transformovat na „úřednický“, což znamenalo stavět hrady a několik tisíc rozjívených válečníků knížecí družiny předělat na policisty, soudce a výběrčí daní.

Něco takového by sotva zvládl i dobrý panovník. Takový nám ovšem tehdy zoufale chyběl. Ze tří synů Boleslava II. – Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha – je dnes zdaleka nejznámější ten poslední. Vlády se ovšem roku 999 chopil nejstarší z nich – Boleslav III., kterého Palacký vystihl slovy „obecný pustý ničema“. Brzy poté se rozhodl bratrů zbavit, ovšem Jaromír byl „jen“ vykastrován a Oldřich stihl včas utéci. Boleslav tím rozpoutal jednu z nejhorších krizí českého státu, kdy se knížata střídala jak na orloji (v rekordním roce 1003 se protočila hned čtyři), na přemyslovský stolec je dosazovala polská i německá vojska a vše korunovala opakovaná povstání.

Chvilku nám vládl polský panovník Boleslav Chrabrý, chvilku jeho nohsled a notorický pijan Vladivoj, ovšem většinou to zastali tři přemyslovští bratři. Dvakrát a nejdéle ze všech seděl na Hradě relativně schopný Oldřich (dokázal dobýt Moravu), dvakrát Boleslav III. a čtyřikrát Jaromír, který byl kromě kastrace oslepen, strávil 21 let v císařském vězení a nakonec odešel ze světa hrozným a potupným způsobem, který Kosmas popsal těmito slovy: „Když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho (vrah) ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“

Tak skončil (zatím) nejubožejší z mocných, kteří se pokoušeli vládnout Čechům.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal